Pohyb je jedním ze základních režimových opatření u všech typů cukrovky, který patří k prevenci před jejím vznikem, ale také k nástrojům pro její efektivní...
Pohyb je jedním ze základních režimových opatření u všech typů cukrovky, který patří k prevenci před jejím vznikem, ale také k nástrojům pro její efektivní kompenzaci.
Pohybová aktivita a její vliv na léčbu a prevenci cukrovky – obsah článku
Fyzická aktivita je pro tělo prospěšná z mnoha důvodů. Kromě toho, že jde o základ prevence a léčby cukrovky, napomáhá udržovat přiměřenou tělesnou hmotnost, předchází vzniku onemocnění pohybového aparátu, má příznivý vliv na kardiovaskulární systém a je nápomocná při diabetických komplikacích.
V našem článku o pohybové aktivitě a jejím dopadu na léčbu a prevenci cukrovky se dočtete vše o vhodných i nevhodných druzích cvičení, jeho přiměřeném množství, benefitech a možných komplikacích, které s sebou přináší.
Správně zvolená a pravidelná fyzická aktivita je důležitou součástí prevence vzniku mnoha onemocnění včetně cukrovky.
Pohyb snižuje hladinu cukru v krvi, má přímý vliv na inzulínovou rezistenci a nadprodukci inzulínu, což jsou 3 z hlavních příčin vzniku, ale i důsledků cukrovky. Pohyb je samozřejmě úzce spojen s tělesnou hmotností a jako je všem známo, obezita [1] patří také k těm nejzávažnějším rizikovým faktorům vzniku cukrovky 2. typu a gestačního diabetu.
Pohyb je výborným lékem na kompenzaci všech forem diabetu, ale také jednou z nejlepších forem prevence [2] před vznikem těhotenské a cukrovky 2. typu. Pravidelná fyzická aktivita je přitom důležitou součástí života lidí v jakémkoliv věku a zdravotním stavu [3].
Na základě studií se předpokládá, že fyzická nečinnost stojí za 10 až 16% všech diagnostikovaných případů cukrovky 2. typu. Sedavý způsob života je zároveň jedním z nejrizikovějších faktorů vzniku těhotenské cukrovky.
Pohyb dále příznivě působí na celý kardiovaskulární systém (cévy, tepny, srdce atd.), metabolismus tuků, tkáně a orgány, čímž předchází vzniku tzv. přidružených onemocnění cukrovky, které však mohou být také její spouštěči. Mluvíme o komplikacích, jako je diabetická neuropatie či nefropatie, syndrom diabetické nohy, ischemická choroba dolních končetin a srdce, dyslipidemie [4], arteriální hypertenze, ateroskleróza, mozková cévní příhoda, infarkt a mnoho dalších.
Podstata vlivu pohybu [5] na hladinu cukru v krvi je velmi jednoduchá. Glukóza je hlavním zdrojem energie pro buňky, a tedy i celý organismus. Po konzumaci jídla, které obsahuje sacharidy, se nejprve dostává do krve. Část z ní je následně uložena v podobě zásobní formy, glykogenu, který je shromažďován převážně v játrech a svalech. Při pohybu dochází ke spalování glykogenu ve svalech, které ho získávají, a tedy i "odčerpávají", přímo z krve. Proces snižování glykémie funguje stejně v těle diabetika i člověka bez tohoto onemocnění [6].
Důležitou informací je, že fyzická aktivita nesnižuje hladinu glykémie pouze ve chvíli, kdy probíhá. Zásoby energie ve svalech a jiných částech organismu se totiž obnovují několik hodin, při dlouhodobé či náročné fyzické námaze dokonce až několik dní po jejím ukončení. Pohyb z hlediska regulace hladiny cukru v krvi má proto pro diabetiky nejen krátkodobý, ale také dlouhodobý pozitivní efekt.
Pohyb má dále přímý vliv na vznik nebo zlepšení inzulínové rezistence, která jde ruku v ruce s hladinou glykémie. Aby se cukr z krve dostal buněk, např. do těch svalových, kde je přeměněn na zmíněný glykogen, je nezbytné, aby se inzulín navázal na inzulinové receptory v buňkách. Pokud je však v organismu těchto receptorů málo nebo došlo k jejich poškození, inzulín nemůže glukózu úspěšně přepravit do buněk.
Důsledkem je, že se do nich dostává menší množství glukózy a její "nepřepravena" část zůstává v krvi, kde zvyšuje hladinu glykémie. Tento proces je nazýván jako inzulínová rezistence. Za snížením počtu inzulinových receptorů přitom stojí zejména nedostatek fyzické aktivity. Pohyb proto může inzulínovou rezistenci zlepšit, ale také pomoct předcházet vzniku inzulínové rezistence, a v případě diabetiků, kteří užívají inzulín, vést k zásadnímu snížení jeho dávek.
Obecně platí, že extrémní nadbytek pohybu nebo jeho nevhodné formy mohou vést k akutním i chronickým komplikacím stejně tak, jako jeho nedostatek či úplná absence.
Mezi akutní diabetické komplikace související s pohybem patří:
Fyzická aktivita zvyšuje účinky inzulínu a zároveň usnadňuje přestup glukózy z krve do buněk, u diabetiků proto může způsobit závažnou a hlavně náhlou hypoglykémii. Ke snížení cukru v krvi může dojít nejen v průběhu nebo těsně po pohybové aktivitě, ale také několik hodin po jejím ukončení.
Za zvýšením hladiny cukru v krvi stojí především příliš náročné nebo agresivní druhy fyzické aktivity, při kterých dochází k nadprodukci stresových hormonů, které zvyšují glykémii. Ve zdravém organismu by při nárůstu jejich hodnot stoupla i sekrece inzulínu. U lidí s cukrovkou 1. typu je však tento proces nemožný, protože beta buňky pankreatu jsou zcela nefunkční, resp. zaniklé. Při cukrovce 2. typu, při které dochází k snížené funkci beta buněk a jejich postupnému odumírání, bude tento regulační mechanismus fungovat více nebo méně v závislosti na progresu onemocnění.
Mezi chronické diabetické komplikace, které může způsobit pohyb, patří:
Diabetici se mohou zpravidla věnovat jakémukoli pohybu, některé druhy fyzické aktivity jsou však pokládány za méně a jiné za více vhodné.
K vysloveně ideálním cvičením pro diabetiky patří:
Diabetici by měly provádět aktivity s nižší intenzitou.
Mezi nevhodné pohybové aktivity a cvičení [7] patří ty, při kterých:
Při výběru vhodné pohybové aktivity myslete také na cíl, který díky ní chcete dosáhnout. Pro redukci tělesné hmotnosti byste se měli přednostně věnovat aerobním cvičením, při kterých dochází k využívání energetických zdrojů (např. tuků). Aerobní cvičení, jako běh, cyklistika, rychlá chůze, skákání přes švihadlo či aerobik, mají pozitivní vliv na kardiovaskulární systém. Pozor, stojí za nejvýraznějším poklesem glykémie.
Pokud máte ideální tělesnou hmotnost a chcete zapracovat na budování svalové hmoty, zaměřte se na anaerobní nebo tzv. zátěžové, posilovací cvičení. Nicméně, jak bylo uvedeno výše, při cukrovce byste to s nimi neměli přehánět. Anaerobní cvičení mají příznivý vliv na zvýšení inzulínové senzitivity a zároveň nesnižují glykémii tak drasticky jako aerobní cvičení.
Stanovení správné délky, intenzity a frekvence pohybové aktivity je do velké míry individuální u diabetiků i lidí bez tohoto onemocnění.
Obecně se odvíjí zejména od cíle tréninku. Důležitými faktory jsou také:
K chronickým zdravotním problémům, při kterých je třeba míru fyzické aktivity jednoznačně konzultovat s lékařem, patří:
Obecně se při tréninku doporučuje dosáhnout nejvíce 60% z maximální tepové frekvence, kterou v závislosti na věku vypočítáte pomocí následujícího vzorce:
Maximální tepová frekvence = 220 - věk
Např., Maximální tepová frekvence, kterou je bezpečné dosáhnout při tréninku u 40 letého zdravého člověka, představuje 180 pulzů za minutu. 40 letý diabetik by tedy při pohybu neměl přesáhnout frekvenci 108 pulzů za minutu (180x60%).
Pro diabetiky je vhodné tzv. zatížení intenzitou na úrovni aerobního prahu (IAP). Zjednodušeně, jde o intenzitu, která na jedné straně organizmus stimuluje ke zvýšení aerobní aktivity, na straně druhé ho nezatěžuje až příliš, díky čemuž má příznivý vliv na snižování glykémie.
Naopak, pohybová aktivita, při které dochází k zatížení intenzitou na úrovni anaerobního prahu (IANP), může glykémii zvýšit. Nadměrné zatížení organismu totiž stojí za vyplavováním katabolických stresových hormonů, adrenalinu a kortizolu, které iniciují extrémně rychlé odbourávání jaterního glykogenu a také kaztabolizmus svalových bílkovin, čímž dochází k rychlému zvýšení hladin cukru v krvi.
V následujících grafech můžete vidět průběh glykémie při zatížení na úrovni aerobního (IAP) a anaerobního prahu (IANP).
Průměrné hodnoty glykémie před a po zatížení na veslovacím trenažéru IANP
Průměrné hodnoty glykémie před a po zatížení na veslovacím trenažéru IAP
Pro stanovení vhodné intenzity tréninku je využívána i tzv. Borgova škála individuálního vnímání námahy. Podle ní by měly diabetici obecně pohybovat mezi 11. až 14. stupněm (RPE - rating of perceived exertion) [8].
Borgova škála individuálního vnímání námahy [9]:
Bodové hodnocení |
stupeň individuálního vnímání námahy |
---|---|
6 | minimální |
7 | velmi, velmi lehký |
8 | |
9 | velmi lehký |
10 | |
11 | celkem lehký |
12 | |
13 | poměrně těžký |
14 | |
15 | těžký |
16 | |
17 | velmi těžký |
18 | |
19 | velmi, velmi těžký |
20 | maximální |
O vhodné délce tréninku u diabetiků jsou vedeny nekonečné diskuse a polemiky, protože příliš dlouho trvající fyzická zátěž zvyšuje riziko úrazu, přetížení a může mít i negativní dopad na imunitní systém.
Diabetikům se však obecně doporučuje věnovat:
Diabetici by se měly pohybovému tréninku věnovat minimálně 3 až 5 krát za týden, ideálně však co nejčastěji. Důležitým aspektem je také skladba tréninku [10]:
Aby měl pohyb skutečně příznivý vliv na kompenzaci i léčbu cukrovky, je při něm třeba dodržovat několik důležitých zásad, díky kterým předejdete vzniku hypo i hyperglykémie či chronickým komplikacím.